Sen
31. 5. 2007
tam, kde usedá i neposeda,
já ocitla se, sama nevím jak
a zažila jsem to, co se nedá popsat snad.
Voněla tam i polní tráva,
však o člověku žádná zpráva.
Přepadl mě ten pocit samoty,
cos z něho pomohls mi kdysi Ty.
I když je to tu kouzelné, já šťastná býti nemohu,
něco tu postrádám k životu.
Nemám sem jak dostat Tebe,
tak nevím s kým se dívat na to nebe.
Na nebe, kde se ještě před chvílí,
proháněli dva krásní motýli.
Ti motýli byli jako my,
tak moc do sebe zamilovaní...
Vidím v dálce někoho jít rychle ke mně,
bojím se, jsem jako sama v tmě...
... Otevřu oči a vidím Tvou tvář před mojí
a Tvá ústa, co mě něžně líbají.
A Ty do ticha šeptáš divná slova:
"Lásko, neumírej. Začnem znova..."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
